Znalostní nákup

Znalostní nákup
Veřejné zakázky

Verejné obstarávanie I.

vložil , 14.3.2012, počet zobrazení: 1115, 1 komentář

Pohľad sektorového obstarávateľa

Skúsme si položiť otázku, k čomu vlastne slúži proces verejného obstarávania (v češtine sú to „Veřejné zakázky“, len aby sa nezabudlo). Poďme na to od Adama. Najprv štát vyberie od svojich občanov na rôznych daniach a poplatkoch obrovské peniaze. Doslova miliardy. Ale to nestačí (v okolitom vesmíre fungujú všetky štáty na deficitoch, t.j. príjmy sú nižšie než výdaje), preto sa ešte zásadným spôsobom zadĺži u rôznych, zvyčajne nadnárodných inštitúcií. Ďalšie miliardy. Tieto zdroje tvoria tzv. „príjmovú stránku“ rozpočtu. A potom začne delenie, na úrovni rezortov, teda ministerstiev (v ČR som počul čosi ako „porcování medvěda“). Ak očakávate nejaký sofistikovaný postup, radšej to vzdajte. V princípe ide o to, že „minulý rok som dostal 100, všetko sa mi podarilo minúť, ale viete, inflácia…, dnes teda potrebujem 105“. Nejako to dopadne, rozpočet sa rozdelí. V rozpočte je množstvo kapitol, ťažko sa v tom vyznať. Sú tam rôzne „národné programy, európske programy, implementácia politík“ a podobne. V neposlednom rade sú tam aj mzdy, ktoré pohlcujú veľmi zaujímavú časť rozpočtov.

Ale k veci. V mnohých rozpočtových kapitolách je veľký priestor pre spoluprácu s „tretími stranami“. Inak povedané s dodávateľmi. Ministerstvá síce zamestnávajú desiatky tisíc ľudí, ale nemôžeme predsa očakávať, že tam budú odborníci na všetko. Tovary, práce, služby… je tu obrovský priestor pre sebarealizáciu dodávateľského reťazca. Existujú firmy, ktoré sa koncentrujú výhradne na „spoluprácu s verejným sektorom“ (aké asi odborné predpoklady ich vedú k implementácii tejto stratégie?).

Takže, zhrňme si to. Štát si vezme od občanov obrovský balík peňazí a potom časť tohto balíka „prefiltruje“ cez pár vyselektovaných dodávateľov späť do ekonomiky. Kto na tom profituje, nie je ťažké si domyslieť. Úradník s tabuľkovým platom pár sto eur môže rozhodovať o peniazoch, ktoré si bežný človek nevie ani predstaviť. A týmto krokom sa vytvára nová, kapitálotvorná vrstva krajiny.

V tejto situácii je nevyhnuté sa aspoň pokúsiť získať nad týmto prerozdeľovaním určitú kontrolu. A tým sa dostávame k smernici o verejnom obstarávaní a následne k zákonom o VO v konkrétnej krajine. Čo však tieto zákony vôbec neriešia, je z hore uvedeného zjavné.

  • Adekvátnosť pridelených zdrojov
  • Logiku prerozdelenia do jednotlivých kapitol
  • Zmysluplnosť a potrebnosť jednotlivých výdajov a projektov
  • Motiváciu ľudí, ktorí rozhodujú o prideľovaní zdrojov

Čiže, zákon nerieši či to má všetko zmysel, on len určuje pravidlá, ktoré je potrebné dodržiavať. A v našich končinách stále pociťujeme dedičstvo rakúsko-uhorskej byrokratickej mašinérie, preto sa v oboch krajinách tento zákon postupne zmenil na nočnú moru pravidiel, zákazov a príkazov, ktoré pochopiť je nad sily bežného smrteľníka, preto následne (aspoň v SR), vytvoril aj kastu vykladačov zákona (odborne spôsobilé osoby) a hlavného vykladača vo forme inštitúcie (u nás Úrad pre verejné obstarávanie). Zákon sa postupne zmenil na formu náboženstva, ktoré má svoju pevnú a záväznú liturgiu, kňazov aj inkvizíciu. Vo svete, v ktorom vládnu peniaze to vyzerá tak, že kvalitnejších vykladačov si najímajú súkromné firmy, preto je každý väčší tender úžasným dobrodružstvom plným zvratov a s „nečakaným koncom“ (aspoň teda pre nezasvätených). Niektoré z týchto príbehov nemajú koniec ani po rokoch (Práve som sa dočítal, že u nás začína nové kolo verejného obstarávania na jeden železničný koridor, po dvoch rokoch ťahaníc! Za tú dobu mal byť dávno koridor postavený, ale my nevidíme ani len koniec obstarávania a zmluvu).

Tento zákon však platí aj pre niektoré subjekty, ktoré sú čiastočne alebo úplne v súkromných rukách. Pracujú na zvyšovaní efektivity, náklady sú pre nich bremenom, ktoré musia neustále znižovať, sú zamerané na tvorbu zisku. Vedia však motivovať svojich nákupcov, pretože dokážu ich prácu a výkon merať. A mimochodom, nedostávajú žiadne prostriedky od štátu na svoju činnosť. Investujú svoje peniaze, ak na to nemajú, investície nie sú. A predsa, štát pociťuje potrebu kontrolovať ich nákupný proces. Tieto subjekty však už dnes často vstupujú do konkurenčného boja so súkromnými firmami, ktoré sa nemusia zaoberať týmto zákonom, pre nich to neplatí.

Cesta do pekla je dláždená dobrými úmyslami. Toto príslovie ma najčastejšie napadne, keď sa stretávam s verejným obstarávaním. Dá sa to tiež parafrázovať ako „Nakupujeme síce draho, dlho a nekvalitne, ale zato transparentne“. Na oltár transparentnosti sme postupne obetovali efektivitu procesu, ekonomické úspory a nakoniec aj zdravý sedliacky rozum. Po každej kauze meníme pravidlá, pridávame zákazy a príkazy ad absurdum. Zamestnávame viac a viac vykladačov, 15 noviel zákona za 6 rokov je nad sily bežného človeka, právnici majú „rej“.

Z času na čas prepukne nejaký škandál súvisiaci s verejným obstarávaním. Je to len vrchol ľadovca, ale vieme z neho pochopiť, ako sa pripravujú na proces verejného obstarávania jednotliví aktéri. A môžete mi veriť, ekonomická efektívnosť v ich stratégii nie je. Verejný sektor ju totiž nevie merať. Z toho vyplýva, že nevie svojich zamestnancov ani odmeňovať za dobrú prácu. A znovu sa dostávame k úradníkovi s tabuľkovým platom, ktorý môže rozhodovať o miliardách. Kto ho namotivuje, aby dosiahol dobrý výsledok, ak to nebude jeho zamestnávateľ? Niekto povie, zákony sú na to, aby sa rešpektovali. Iný, aby sa obchádzali. Ak máte za sebou už šestnástu novelu zákona, dodržiavať je ho extrémne ťažké. Vo vyspelých krajinách platí „common sense“, čiže zdravý sedliacky rozum. Čo nie je zakázané, to je povolené. Ak ale váš hlavný inkvizítor zastáva ideu úplne antagonistickú voči tejto myšlienke, t.j. čo nie je v zákone popísané, to radšej ani neskúšajme, v každom tendri riskujete sankcie, prípadne jeho zrušenie. A to je prostredie, ktoré nepraje angažovanosti a kreativite, naopak zväzuje ruky všetkým zúčastneným. Potom efektivita tendra je naozaj to posledné, čo nákupcu zaujíma. Dôležité je to nejako dokončiť, ideálne bez sankcií či medializácie.

Uvítam na týchto stránkach diskusiu aj o verejnom obstarávaní. Možno spolu nájdeme spôsob, akým dosiahnúť dobrý a kvalitný nákup v tomto rámci.

Mio

 

Podělte se s ostatními
Share on FacebookShare on TumblrTweet about this on TwitterShare on Google+Share on LinkedIn
admin

1 komentář

  1. Anonym

    8.4.2012, 10.16 -

    Nákupčí a občan v jedné osobě se dostane do prostředí, kde absurdita je vnímána jako norma.  
    Takto bych se přidal. Zprvu jsem vnímal podpisování se přezdívkami jako nezdravý jev tohoto portálu, ale pokud to, co napíšete, potřebujete i přežít, nemáte moc jiných voleb a tedy beru. 
    Práce ve veřejném sektoru mi připomíná pohádku „Nekonečný příběh“, kdy Nicota pohlcuje vše dobré. V příběhu, ale to dobré se jako Fenix  znovu zrodí…. 
    (Jsem jako že optimista, ale tuto hydru nebude lehké zkrotit, zvlášť když zodpovědní úředníci a tvůrci zákonů na problémy s normami na obstarávání vymýšlí tolik antitrasparentních a antinákupních opatření.)
    Když po ZVZ (zákon o veřejných zakázkách) č.40, přišla nová norma, reagující na EU směrnici, byl jsem doslova nadchnut z toho, kolik prostoru se dalo lidem, kteří chtějí dobře nakupovat. Poměrně vysoké limity pro podprahové, resp. zakázky malého rozsahu dávaly prostor pro  opravdovou nákupní praxi – pro nakupování!  
    Historicky se veřejné nakupování řídí zásadním pravidlem: „Nemáš-li domluvenou výhru, nebo prohru, vůbec se o tuto hru nepokoušej“.   Jak uvádí statistiky, velkých nadlimitních soutěží se účastní na Slovensku 1-2 firmy, v Česku pak 2- 3,  zatím co ve Španělsku 7-8  (semináře APUEN k veřejným zakázkám, únor 2012).  Tu je kámen úrazu, ne v těch malých zakázkách, kde se jich účastní daleko více malých místních firem, protože je na ně lépe vidět, ale v těch velkých tam se musí teorie i praxe změnit. (to vše ale změnily e-aukce a ne díky vysokému úředníkovi, ale díky nejnižším článkům obstaravatelům. 
    Co udělal úředník (poly-tik)? Snížil limity pro malé operativní zakázky, aby tzv. dokázal, že pro transparentnost dělá dost. Hlouposti, které se daly nakoupit za 14 dní se dnes nakupují – vybírají i měsíce.  Naopak tak zvýšil byrokracii, zatížil proces dodatečnými náklady a transparentnost převrátil naruby. Dohledový orgán bude zavalen spory o malé zakázky a lobbisté – se už teď smějí.  
    Kdysi jsem se rozhořčoval, co je to za Dynamický nákupní systém (DNS), kde první nákup trvá cca 3×10 dní, tak to bylo proto, že jsem vůbec nepochopil, co úředník myslí dynamikou.  Nešlo mu o to, aby se rychle nakoupilo, aby dodavatelé byli flexibilní, šlo mu o to, aby se mohli dodavatelé měnit jak ponožky. Kolik je takových trhů, kde inovace střídá inovaci a vzniká dodavatel za dodavatelem? (V praxi mluvíme o léčivech, kdy po patentově chráněných nastupují generika, a o pár výjimečných expanzivních trzích IT-telekomunikace). A k tomu byl složitě vymyšlen plně elektronický (rozuměj komplikovaný) DNS. 
    Na toto téma by se daly psát desítky stran, tak jen krátce k posledním aktivitám v Česku. Česko vytvořilo koncepci NIPEZ (Národní infrastruktura pro elektronické zadávání VZ), výborně. Budou zde 3 nástroje e-Tržiště pro drobné nakupování (do podlimitů), tady stát dá 5-ti provozovatelům cca 380 mil Kč. za zakázky, které se tudy povinně proženou,  pak tu bude NEN – národní elektronický nástroj, který bude násobně dražší a pak (to když to nevyjde) můžou zadavatelé používat IENy (individuální elektronické nástroje), které si ale zaplatí každý „Individuálně“.  A teď Absurdistán: Se spuštěním zdarma e-tržišť v rámci zřejmě úspor vypsalo MŽP (min.živ.pro.) zakázku na IEN za 1, 5 mil Kč. (29.3. neb 1.4. už by to muselo být pod milion). Nepíšu to proto, že bych neschvaloval vrazit do marketingu na elektronizaci veřejných zakázek nějaké prachy, ale tolik a takhle? Že jsou z EU, tak je prošustrujme? (Už mecenáš Soros, říkal, že ví, že 80% peněz, které dá na charitu, se rozkrade,  takže tak nějak k tomu přistupujeme?) V Česku zodpovědní mají statistiky o tom, jak cca polovina VZ není evidována – ty malé především a tak pro ně vymysleli e-tržiště (Teď 3 testuji). Ono by ale bohatě stačilo, kdyby ISVZ-US (informační systém veřejných zakázek – uveřejňovací subsystém) byl místem pro evidenci všech zakázek, uměl třídit (číselník NIPEZ), vyhledávat zakázky dle odborné způsobilosti dodavatelů a kdyby nabídl RSS kanály pro přímé napojení se dotčených subjektů na tato uveřejnění.   A nakonec, v době kdy toto píšu, napojení (elektronické odesílání na subsystém) nefunguje. Je to takový Loch-Ness. Jednou se ale dočkáme.
    Josef Zrník

Napsat komentář

© 2017 Znalostní nákup Všechna práva vyhrazena Provozuje Prescom

Webové stránky používají k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním souhlasíte s použitím souborů cookie. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close